Příběhy

Příběh kapličkový – Gofaheln-Moachta

Píše se rok sedmnáctistý Léta Páně. Kraj při mladém toku Vltavy je potemnělý, zamlklý. Švédská vojska před půl stoletím zničila vesnice a za oběť mu padly i o samotě stojící statky a stavení. Nemoci a hlad provázejí životy lidí v této beztak drsné krajině. Nastává čas adventní a sýpky a stodoly jsou prázdné. Jak přežijí lidé tuto zimu?

Albert Műller, sedlák ze Sonnbergu – Slunečné, se vypravil s koňským potahem pro obilí až do vzdálených Uher. Pořídil dobře a s radostí v srdci se vracel zpět do zbědovaného kraje. Veze záchranu nejen pro svou rodinu, ale pro všechny lidi ve vsi.

Projel Želnavou a před ním se již na kopci objevila stavení jeho vesnice. Je na konci cesty. Jen ještě přejet údolí a pak strmé stoupání ke Slunečné. Vysílení koně však ten kopec nevyjedou, je však téměř u cíle. Poklekl v modlitbě obrácen k želnavskému kostelu a děkoval za ochranu po celé dlouhé cestě. Na temném nebi se nejprve objevila nejasná záře a pak se zjevil obraz Panny Marie - ochránkyně kraje. S její pomocí a patrně též pomocí lidskou Albert i s povozem dosáhl šťastného konce své cesty.

Dlouho se příběh v kraji vyprávěl a na památku této události postavil sám Albert dřevěnou kapličku nazvanou Gofaheln Moachta. Tu však zničil strom padající pod náporem vichřice. Později byla nahrazena jinou, s obrazem Alberta klečícího vedle padlých koní. Ruce sepjaté k modlitbě a nad želnavským kostelem nebeské zjevení Naší Paní. Na počátku minulého století byla na témže místě postavena kaplička žulová, zásluhou Jakoba Műllera.

Konec války a neblahý čas po ní poznamenal vsi v kraji i jejich obyvatele. Za své vzaly i kapličky a Boží muka. Ani obraz tuto dobu nepřežil. Kaplička tam však stála dál a vyprávěla nám tento dávný příběh. Takto by skončilo naše vyprávění ještě v prosinci roku 2010.

Původně stávala žulová kaplička mimo dosah staré cesty. Ta vedla o několik metrů dále. Její strmý spád byl při stavbě nové silnice zmírněn zatáčkou, která se téměř dotkla kapličky. Dlouho bylo vše v pořádku, až v prosinci kterýsi holandský řidič nevybral se svým terénním autem zatáčku a milá kaplička to odnesla. Na místě zůstaly jen poházené žulové bloky a reflektor auta, které srážku také nepřežilo bez úhony.

Na štěstí se dá tato kamenná stavebnice znovu sestavit a ruce šikovného kameníka jí vdechnou nový život. Bude stát kousek dále od silnice, vznikne také malé místo k zaparkování vašeho vozu a vy se při cestě směrem na Lipno budete moci zastavit a podívat na opravenou kapličku s obrazem Alberta Müllera klečícího u svých koní, s pohledem obráceným k zářivému zjevení nad krajinou. Až pojedete směrem na Lipno, nespěchejte a vzpomeňte starého příběhu, který počal roku 1700 a dosud neskončil.

PS: Příběh opravdu neskončil. Téměř přesně na rok od oné neblahé události havaroval ve stejném místě kamion. Kamenné bloky byly uloženy v usedlosti p. Ing. Štěpánka a kaplička byla v roce 2015 znovu sestavena a opatřena obrazem na bezpečném místě na protější straně silnice. Svěcení kapličky se zúčastnili také členové rodiny Müllerovy.

Příběh kapličkový –Hofschmied - Moachta

Vydáte-li se autem ze Želnavy směrem na Horní Planou, ani si nevšimnete malé kapličky stojící vlevo nad silnicí. Chcete-li se u ní zastavit, nechte auto ve vsi a dojděte ten kousek pěšky. Kaplička dlouho stála opuštěná, její žulové desky omšelé, olezlé mechy a lišejníky, tu a tam něco chybělo. Nebyla to práce jen pro malíře, ale také kameník a kovář zanechali na kapličce své dílo.

To je všechno hezké, ale byla tu otázka, komu je kaplička zasvěcena. Jistě má, tak jako první, své jméno. V muzeu Adalberta Stiftera v Horní Plané se mě ujala paní Hůlková, ředitelka památníku velkého šumavského vypravěče. Brzy jsem měla v ruce kopii kresby pocházející z padesátých let, kde k mému velkému překvapení kaplička stála ještě téměř nepoškozená s obrazem uvnitř výklenku. K její zkáze tedy došlo až v letech šedesátých. Na obraze ve výklenku jen pár nejasných tvarů. No, tak to bychom měli. Opět vyvstala potřeba odborného materiálu pana Rudolfa Müllera - Denkmäler und Hergottszeichen der Pfarrei Salnau – soupis kapliček a božích muk želnavské farnosti. Bez toho se nepohnu z místa.

Jeden telefonát vše vyřešil. Pan doktor Dlouhý, sběratel materiálů o Šumavě má kopii této práce. Nedočkavě jsem v materiálu listovala. Tady, tady je zmínka o žulové kapličce stojící smutně mezi silnicí a kravínem. Jmenuje se Hofschmied – Moachta a co dále? Jaké bylo zklamání, když sám pan Müller přiznává, že neví. Na obraze ležel jakýsi muž na cestě, patrně se jednalo o připomínku nějaké nešťastné události, ať už s dobrým či špatným koncem. (Es ist nur bekannt, daß sich im Inneren...ein Bild befand, das einem Mann liegend auf der Straße zeigte, wahrscheinlich zum Gedenken eines Unfalls. Tak tedy Unfall – nehoda, neštěstí.

Pan farář Hybler našel řešení. Jelikož nevíme, jaký příběh obraz v kapličce vypráví, je třeba se obrátit na téma, jaksi nadřazené. Ochráncem cest a poutníků je apoštol svatý Jakub Starší. V okolí jiná kaplička tohoto zasvěcení nestojí a navíc je tento světec patronem želnavského farního kostela.

Svatý Jakub Starší nebo chcete-li Větší je sympatický světec. Se svým bratrem apoštolem Janem byli pro své bouřliváctví označováni jako „synové hromu“. Má toho při ochraně cest a pocestných hodně co na práci. Navíc je patronem lékárníků, chemiků, kovářů, dokonce i kloboučníků. Má v referátu počasí, hlavně v létě, kdy dozrávají první jablíčka – jakubčata. Svatojakubské cesty vedou po celé Evropě a všechny směřují do míst, kde jsou uloženy jeho ostatky do Santiaga (svatého Jakuba) de Compostela.

Bývá zobrazován jako apoštol, později jako poutník s nezbytnými atributy – kloboukem s mušlí, knihou a poutnickou holí. Náš Jakub je oděn do kratší tuniky, poutnického pláště a pořádných bot na cestu po šumavských stezkách. Vždyť je za ním na obzoru vidět želnavský kostel. Jeho pohled je trochu zamyšlený. Bude mít ještě dosti starostí s pocestnými, pěšími i motorizovanými na všech cestách, co jich je na světě. Brzy bude mít o jednu starost víc hned ve své blízkosti se třetí želnavskou kapličkou, jejíž příběh si příště můžete přečíst.

Tento příběh měl tedy opět šťastný konec. Kaplička dokončena, vysvěcena samotným budějovickým panem biskupem Msgr. Jiřím Paďourem a ponechána u cesty směrem na Horní Planou.

V době předvánoční jsem se zastavila u svatého Jakuba. Pozdravit se s ním a poprvé, nikoliv naposled přelakovat olejovou malbu na kovové desce. Za mříží, u nohou věčného poutníka, jsem našla uschlou kytičku posledních podzimních kvítků v malém plastovém kelímku.

Příběh Matky Boží z Dolních Světlých Hor

Píše se rok 1950 a pohraniční obce v blízkosti hranic s Německem mizí jedna za druhou. Tento osud se nevyhnul ani vsi Unterlichtbuchet – Dolní Světlé Hory. Ve venkovské kapli se nacházela soška Panny Marie. Kapli potkal osud všech stavení v okolí – byla zbořena a srovnána se zemí. Mariánská soška se však zachránila díky českým vojákům, kteří přes veškerou dobovou nenávist dřevěnou Madonu s děťátkem zabalili do hadrů a pod dráty střežícími naši hranici sošku jakýmsi zázrakem dostali až nejbližšímu stavení stojícímu na německé straně. Lidé brzy našli Matku Boží a umístili ji na důstojném místě ve farním kostele ve vesničce stojící kousek od hranic - Mitterfirmiansreuthu. Dnes jej známe spíše jako lyžařské středisko, ale místo přesto zůstává malým poutním místem.

Tolik příběh z počátku padesátých let. Jak se však soška dostala do dnes zaniklé obce Unterlichtbuchet a do její kaple? Na obrázku vidíme Madonu s děťátkem, která nám připomíná Madonu svatohorskou, korunovanou velkou zlatou korunou stejně jako Jezulátko v její náruči. Tím se dostáváme hluboko do minulosti. Svatá Hora, jedno z nejslavnějších poutních míst nejen českých, ale světových, stojí nedaleko Příbrami. Hrad nesoucí stejné jméno byl v majetku Arnošta z Pardubic, prvního pražského arcibiskupa. Legenda praví, že autorem mariánské sošky byl sám Arnošt. Soška se časem dostala na Svatou Horu, kde ji můžeme spatřit dodnes na oltáři baziliky. Proslulost Madony svatohorské dala vzniknout řadě kopií a tak i naše Madona byla jednou z těchto mariánských sošek, vzniklých již ve dvacátém století. Byla zakoupena věřícími z několika blízkých vsí a tak se roku 1923 ocitla ve výše zmíněné kapli.

Přešla léta, vylidněné kraje zpustly a s nimi vzaly zasvé také kaple, kapličky a křížky a často i cesty, které lemovaly. Díky projektům a programům za záchranu tohoto “zapomenutého dědictví“ jsou však mnohé zachraňovány a zachráněny. Tak se také naše Madona z Dolních Světlých Hor navrátila do svého kraje. Byla jsem požádána o vytvoření jejího obrázku, aby mohla v obnovené kapličce blízko Žďárku znovu hledět do svého kraje.

Až půjdete po šumavských cestách vedoucích od Strážného směrem na Knížecí Pláně, zastavte se u malých křížků a kapliček, které přežily neblahý čas péčí organizací jako například Šumavský národní park, díky příspěvkům z krajského úřadu, ale i jednotlivců, kterým naše hmotné i duchovní dědictví nezůstává lhostejné.

Příběh kapličkový - Wirtaundri Moachta

Kraj v okolí Lipna. Kraj Adalberta Stiftera, lesních dělníků, sedláků a tajemných ponurých pověstí. Ještě před pár desítkami let jste projížděli silnicí od Volar směrem na Horní Planou a po pravé straně se černala stěna lesů nepřístupných obyčejnému smrtelníkovi. Vojenské pásmo.

Kraj je plný mlčenlivých svědků minulosti. Zbytky kamenných zdí, které kdysi nesly střechy obytných i hospodářských stavení, zplanělé jabloně a hrušně, opuštěné a zapomenuté pozůstatky někdejších sadů. Pár kapliček a božích muk u cest i v polích, s prázdnými výklenky, se zbytky dnes již sotva čitelných nápisů vytesaných do jejich kamenných těl. Lidé, kteří zde žili, odešli a s nimi i paměť a vzpomínky na prastaré události.

Naše kaplička, pojmenovaná v místním německém nářečí jako Wirtaundri Moachta, stojí při cestě ze Želnavy do Bělé a dívá se na mladý tok Vltavy, který se zde kroutí do srdcovitých meandrů. Stojí ve stínu mohutného stromu a u její paty vyvěrá pramen čisté horské vody. Bývala milým zastavením poutníků. Před časem byla stavebně opravena, pořízena jí nová stříška a nátěr.

Před několika lety se na mě obrátila skupina dobrovolných přispěvatelů se žádostí o vytvoření obrazu do této kapličky. Dobrá, ale jaké téma? Který světec chránil kapličku, komu byly určeny modlitby pocestného, který se zde zastavil, napil čisté vody a zašeptal tichou modlitbu jako poděkování? Kdyby stála u vody, u mostu, bezpochyby by patřila svatému Janu Nepomuckému, ochránci řek, potoků a všeho, co s vodami souvisí. Mariánská kaple, je to určitě kaple zasvěcená Panně Marii a pramen by ještě mohl nasvědčovat o zasvěcení Panně Marii Lurdské.

Začalo nekonečné hledání po knihovnách, archivech, vyptávání se místních obyvatel. První stopou bylo dílo dnes již zesnulého pana Stanislava Jágra pojednávající o dějinách želnavské farnosti. O kapličkám se autor zmiňuje jen okrajově, věnuje se hlavně dějinám obcí, dokumentaci událostí, obyvatel a stavení. V použité literatuře se objevila stopa. Pan Rudolf Müller – Denkmäler und Hergottszeichen der Pfarrei Salnau – Památníky a boží muka želnavské farnosti. Nejbližší knihovna, která má text ve svých sbírkách je Germanisches Nationalmuseum v Norimberku. Jede se tedy do Norimberka, kde jsem již měla knížku slíbenou k zapůjčení ve studovně. Na text pana Müllera dojde až příště.

V prachatickém archivu jsem se setkala s panem Pulkrábkem, fotografem a sběratelem starých fotografií. Něco bych měl a pošlu vám to. Ještě téhož dne jsem dostala starou černobílou fotku. Před kapličkou stojí venkovská žena a hledí do zamřížovaného výklenku s obrazem. Panna Marie s děťátkem. Obraz v dobách poválečných zřejmě vzal za své nebo byl z kapličky odnesen a uschován kdesi v soukromí.

Nakonec bylo vše hotovo, namalováno, vyrobeny jednoduché kovové mříže na ochranu obrazů ve výklencích, vše usazeno na své místo a přišel den nového vysvěcení kapličky, která se již nedívala směrem k Vltavě prázdným výklenkem. Malé slavnosti se zúčastnili obyvatelé obcí v okolí, ale také přispěvatelé ze sportovní skupiny ASK vedené panem ing. Houbou. Kapličce a její nové podobě požehnal volarský pan farář Hybler.

Až se budete někdy toulat krajem v okolí Lipna, zastavte se na cestě vedoucí od Želnavy směrem k Vltavě, tak jako se zde zastavovali unavení pocestní odnepaměti. Mohutný strom Vám poskytne stín, před Vámi se otevře pohled na utěšenou krajinu a z kapličky se na vás usměje malý klučík v náručí své matky. .